Snímkem MANDERLAY se dánský nonkonformista Lars von Trier po dvou letech opět vrací k v mnoha ohledech provokativní „americké trilogii“, která byla započata úvodním a na poměry režisérovy tvorby výrazně netradičním DOGVILLE (celý triptych by měla uzavřít závěrečná část s doposud pracovním názvem WASHINGTON).

Po epizodě s nepříliš šťastným koncem v městečku Dogville se Grace spolu se svým otcem vydává na cestu zpět do Denveru. Nicméně nic není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát a jejich poklidná cesta a „filosofické disputace" jsou přerušeny na farmě v jižanském Manderlay s prosbou o záchranu jednoho z černošských dělníků před bičováním. Ještě stále idealismem prostoupená a angažovaná Grace se i přes otcovo ironizující, přesto pravdivé varování opět vrhá do víru událostí. Dech beroucí zjištění, že i po sedmdesáti letech od jeho zrušení je otroctví stále prakticky aplikováno, dává mladickému idealismu Grace s poměrně úzce zaměřeným pojímáním příčin a následků opět další příležitost, jak učinit svět lepším místem pro život, aniž by z hlediska životní nezkušenosti byly brány v potaz možné negativní následky, které mohou velmi lehce vyplynout i ze striktně kladného konání. Po krátké epizodě, v níž dosáhne faktického zrušení nevolnictví s dojmem dobře vykonané práce, za níž se jí se od zúčastněných dostává spíše apatie a zmatku, se rozhodne na farmě nějaký čas zůstat a naučit její obyvatele základům demokracie a svobodného bytí.

I v další části rozehrává von Trier mistrně spletitou mozaiku lidských osudů, pohnutek, zešměšňování předsudků či palčivou otázku otrokářství a lidské svobody a ačkoliv jednotlivá témata nejsou o nic méně závažná, než ta v předchozím snímku, pracuje s nimi poněkud odlišně. Jakkoliv se implicitně zaměřuje na americký kontinent, dělá si posměšky z maloměšťáctví, domnělého liberalismu, apod., pracuje s podobnými prvky spíše jako se symboly, které tvoří velmi tvárný materiál pro demonstraci jeho protichůdných myšlenek a ideálů. A tak zatímco se DOGVILLE vyznačoval intimní a velmi sevřenou atmosférou s dojmem bezčasí a neurčení místa se silným filosofickým podtextem, MANDERLAY adresuje jednotlivá témata poněkud jiným způsobem a využívá spíše psychologicko-sociologických rekvizit, které nikterak nezaostávají v provokativnosti a podnětnosti jednotlivých myšlenek. Téma svobody a demokracie či boření předsudků a zažitých schémat není pouze leitmotivem aktuální snímku, ale při bližším pohledu se velmi přirozeně prolíná celou Trierovou tvorbou. V mnoha hledech tak režisér uplatňuje podobná narativní schémata, která často operují s pojmy dobra a zla, jenž se ovšem v jeho podání nevyznačují kategorickou dualitou, ale jsou schopny pojmout široké spektrum odstínů.
 
Tomuto faktu pak musí často nevědomky čelit Grace, která se na skupině bývalých otroků snaží tu s menším, jinde větším úspěchem aplikovat své pojetí didaktických zásad a pokouší se jim ozřejmit principy svobody a demokratického uspořádání tak, jak jej chápe Západní civilizace. Často však naráží na vlnu nezájmu, nejistotu z budoucnosti či neschopnost jednat autonomně. To, co by měl mělo být didaktickým procesem pro skupinu bývalých otroků, je především životní lekcí pro ni samotnou a pro její úzké nazírání světa bez vědomí možných následků - např. po vykácení zahrady bývalé „Paní“ a majitelky farmy pro opravu nuzných obydlí jednotlivých otroků záhy zjišťuje, že stromy v zahradě sloužily jako větrolam a každoroční písečná bouře takřka nenávratně zničila nově oseté pole.

V mnoha ohledech se také snímek tematicky dotýká obyvatel postkomunistických států, zejména pak v okamžicích, prosvítá-li explicitní otázka „Je svoboda žádoucí“? Jak přistupuje člověk, který byl celý život nucen pohybovat se v úzce vymezených mantinelech, k takovému pojmu? Dokáže ji vůbec přijmout? Von Trier je v tomto směru výtečný vypravěč a manipulátor, který téměř každý okamžik nabízí přehršel matoucích a často protichůdných otázek, které by mohly rozproudit polemiku, sám však zůstává v nestranné pozici, aniž by kategorizoval, případně odpovědi nabízel.

Jakkoliv MANDERLAY tematicky navazuje na předcházející DOGVILLE a po formální i obsahové stránce pracuje s podobnými rekvizitami, je v mnoha ohledech odlišný. Znalé již příliš nepřekvapí stylizovaná výtvarná stránka snímku – schematické divadelní kulisy, často roztřesená ruční kamera, úsporné herecké etudy a tak je třeba vtáhnout do popředí další nové atributy. Náhrada distingované a jemné Nicol Kidman v podobě Bryce Dallas Howard dává postavě Grace poněkud jiný, výrazněji angažovaný a živelný rozměr, který zcela vymazává dřívější tiše snášené utrpení a do řešení problémů vstupuje s jistou rozhodností, podobně jako nově obsazený Willem Dafoe v lehce sarkastické postavě jejího otce. Tam, kde se DOGVILLE vyznačoval intimitou, vážností a takřka akademicky pojatým divadelním projevem, nyní navíc spolehlivě funguje lehce naznačená ironie, která však nikterak obsažené myšlenky nebagatelizuje, naopak podtrhuje jejich vážnost. Silných momentů a katarzních zvratů nabízí MANDERLAY více než dostatek, ať už je to vykonání popravy a polemika o právu takto učinit či závěrečné ponaučení a vystřízlivění Grace, jehož jsme mohli již jednou být svědky také v DOGVILLE a které opět v Trierově syrovém a „nelítostném“ duchu nechává hlavní představitele doplácet na svou dobrotu a příliš zidealizované nazírání světa. Podobně jako předchozí snímek, i MANDERLEY je nabitý hereckými hvězdami a vedle hlavní představitelky lze spatřit výtečného Dannyho Glovera v roli životem obroušeného předáka skupiny otroků, Trierovu stálici Udo Kiera v osobě jednoho z gangsterů či poutavý hlas Johna Hurta jako nikdy nespatřeného vypravěče.

Lars von Trier natočil důstojný druhý díl zamýšlené trilogie, která si v mnoha ohledech nezadá se snímkem předchozím. Nicméně kategorické srovnání obou dosavadních děl by bylo krokem do prázdna, protože každý z nich dokáže obstát sám o sobě a v nemalém množství atributů se rozchází. Co možná mírně stěžuje pozici MANDERLAY je fakt, že nese stigma druhé části s mnoha stejnými vizuálními i obsahovými schématy; myšlenková stránka je však stejně silná a stále více než aktuální. Zdá se, jakoby snímek i přes vážnost témat v mnohém zvolnil a spolu s niterným dospíváním Grace se podvolil břitké ironii a lehkým náznakům sarkasmu, tvoříce tak protiklad striktní vážnosti a dusivé atmosféře DOGVILLE. Von Trier i nadále v duchu své nejlepší tradice nabízí dostatečné množství témat k vlastnímu přemýšlení a je jen na vás, jaký postoj zaujmete.

--- Autorkou použitých fotografii je Astrid Wirth ---